V septembri 1840 sa 25-ročný Ľudovít Štúr vracal zo štúdií v Nemecku cez Čechy na Slovensko a dôsledne sa chystal na tvrdý boj proti pomaďarčovaniu Slovákov. Práve v Čechách mu však nečakane prišla do cesty 19-ročná Marie Pospíšilová (1821 - 1876), sestra jeho priateľa Jaroslava Pospíšila, pražského redaktora časopisu Květy, obľúbeného v Čechách aj na Slovensku.
Stretol sa s ňou v Hradci Králové, kde navštívil dom Jaroslavových rodičov. Šestnásteho septembra, keď Štúr od Pospíšilovcov odchádzal, spadol zo schodov a zlomil si pravú ruku. Jeho pobyt sa tak nečakane o niekoľko dní predĺžil a zranenie mu ošetrovala práve Marie, čo neostalo bez následkov.
Rana v srdci sa mi nehojí
Štúr po návrate z Čiech do Bratislavy 6. novembra Jaroslavovi Pospíšilovi do Prahy napísal: „Rána na pravici se již snad brzo zhojí, ale ona do srdce, již mi zadala, hojíc onu, milostná opatrovnice má, jest hluboká, nevyhojitelná. Kdož by mi byl předpovídal, že v Hradci padnu do bolů lásky jimž sem pečlivě vyhýbal, abych tím neodvisleji, tím samostatněji pracovati a pro jednu oulohu pojité všecky síly vynaložiti mohl?"
Štúr v liste Jaroslavovi ďalej zo žartu napísal, že práve on je na vine, lebo ho k svojim rodičom do Hradca Králové sám posielal: „Vaše vlastenecká, dobrosrdečná, milostná skromná panna sestra strašně na mne působila, ona mi unesla dosavadní pokoj srdce, a Vy Jaroslave jste toho vinen. Avšak já Vám to srdečně rád odpouštím pro dobrotivost Vaši. Vy jste se mnou upřímně myslil, nevěda, k čemu mě k Vám vysíláte.“
Štúr zároveň k listu pripojil dve básne venované Marii. Sú to jeho jediné zachované ľúbostné básne a jedna z nich - Vzpomenutí vyšla v Květoch 19. novembra 1840, čím vlastne Štúr svoj pomer k Marii verejne oznámil. V básni píše, ako mu do duše priniesla leto a je vraj len na nej, či ho čaká jeseň, teda trápenie (posledná strofa):
Marie! Tatry se již sněhem lesknou
a po dolinách sever rejdy tropí;
brzo přivezeť on již zimu tesknou,
před níž příroda smutné oči sklopí;
ale v mém srdci, vzdor celé přírodě,
plápol se vzmáhá, jejžto si znítila,
onť léto nese; však to v tvé svobodě,
by traplivá v něm jeseň se zrodila.
