né hraniční přechody (nikdo mi nikdy nevysvětlí, proč jsme je v posledních letech budovali) budou naštěstí k ničemu.
Na začátku devadesátých let jsme ale o tomto výsledku žádnou jistotu neměli. Proto jsme se někteří, například já, do žádného rozdělení, tím spíše ne rychleného, nehrnuli. Patřil jsem mezi opatrné, trpělivější, tím spíše, že Slovensko v té době nevěrohodně reprezentoval muž, který se v jedné jediné větě dokázal dopustit i několika logických lapsů, a navíc každou chvíli říkal něco jiného. Byl však při tom tak sugestivní, že všemu co říkal, sám věřil. A nejspíše proto mu věřila i velká část Slováků. Takže s tou dvoučlennou (logicky je to skoro kvadratura kruhu) federací, založenou na spáleništi osmašedesátého, bylo věru těžké něco rozumného udělat.
Riskantní podnik
Měli jsme pak všichni tak trochu kliku, také proto, že Slováci se nakonec ukázali občany zodpovědnými. To se nevylučuje: v politice, zejména té mezinárodní, musíme počítat i s horšími variantami. Slováci k dvakrát osvědčené odpovědnosti (ve volbách v roce 1998 a letos) možná skutečně potřebovali vlastní stát, tj. mimo jiné nemožnost na někoho (na nás) se pořád vymlouvat a vyčítat.
Trvání mečiarovského Slovenska by ovšem znamenalo výraznou výhru Viktora Orbána, který se prohlašoval za premiéra „patnácti milionů Maďarů“, což by jistě mocně povzbudilo Haiderovce a vůbec všechny nacionalisty veškeré středoevropské provenience. A Schröder by pak nejspíše nebyl kancléřem SRN.
Před deseti lety ti, kteří rozdělovali stát, na to ani trochu nepomysleli. Ani na to, co to udělá s „pátým bavorským kmenem“, s našimi bývalými spoluobčany. Svědčím, že zatímco všude ve světe litovali, že jsme museli vzdát tak sympatický, právě proto, že hodně náročný projekt společného státu, oni jediní nedokázali skrýt zadostiučinění: byl to pro ně dodatečný důkaz, že to s námi Čechy nikdy nešlo a že měli pravdu, když chtěli koncem třicátých let „domů do říše“. Problém takzvaných Benešových dekretů vytáhli až po rozdělení Československa. Nevím, jestli si toho někdo všimnul. Tehdy určitě ne.
Při rozdělení Československa šlo o osud střední Evropy. My jsme ale umanutě mluvili o „penězovodu“. Bylo to ošklivé, Slováky nutně urážející slovo. Šlo tehdy o necelých třicet miliard, které se posílaly z rozpočtu federace ve prospěch východní poloviny společného státu. Kromě peněz nám podle slov protagonistů rozdělení šlo také o to, abychom byli co nejdříve v Unii. Aby nás Slováci nebrzdili. Měli jsme proto přetnout nepřijatelný penězovod na východ, abychom se sami napojili, jak to teď lapidárně dokazují jednání v posledních měsících v Bruselu a v Kodani, na hustou síť penězovodů ze západu. Přerozdělování je od ďábla, pokud není v náš prospěch – to bylo tedy hodně ubohé krédo rádoby hrdých stoupenců samostatného českého státu. Který dosud nemá obecně přijímaný jednoslovný název.
Po rozdělení Československa jeho protagonisté rozbili i Visegrád, když už byli v té ráži. Těžko se pak slepoval dohromady. V Bruselu by se nám bývala byla hodila přesvědčivější jednota.
Nakonec to tedy všechno dopadlo dobře. Slováci už stačili naplnit své státnosti. Poučení však není málo.
Zahraniční politika se nesmí dělat pouze s výhledem na příští volby. To znamená, že by se na ní měly shodnout všechny významné politické strany.
Velkorysost se nakonec vyplatí. „Nakonec“ však právě není zítra. Malá domů, „národní zájmy především“, mohou být ve stále nezacelené a přecitlivělé střední Evropě riskantním podnikáním. Paradoxně ohrožujícím skutečné národní zájmy.
Dobrá zpráva i pro nás
Staré rány se hojí pomaleji, než bychom si přáli. Nejúčinněji je hojí pravda, i když i ta bolí. Když si všechno řekneme na rovinu doma, nikdo nás nebude nutit k nějakým gestům. A dokážeme se pak domluvit i se sousedy o všem.
Hlavní poučení podle mne je v tom, že i nadále jsou vztahy se sousedy tou nejdůležitější zahraniční politikou. A sousedy jsme ve střední Evropě vlastně všichni, i Maďaři a Slovinci, ba i Srbové a Chorvati.
Slovákům blahopřejme. Politické reprezentaci tamních Maďarů patří uznání za politickou zodpovědnost: ne jednou to hodně záleželo na nich.
A jak si stojíme vedle Slováků my? Budou mít referendum o vstupu do EU o čtrnáct dní před námi. Respektive, my jej budeme mít po nich. Pro jistotu. To je dobrá zpráva o Slovenské republice po deseti letech.
A tak nakonec je to dobrá zpráva i pro nás.
PETR PITHART
